Vltava

Od nové sezony umělecky šéfuje Divadlu v Dlouhé. Scéna tak zažívá první razantní změnu za posledních třicet let. Mluví také o nutnosti vytvářet si v těžkých dobách prostor pro nové, kreativní řešení. „Krize totiž vyplývají i z toho, že stará řešení přestávají fungovat.“ K tomu ho inspiruje dramatik Ödön von Horváth, kterého také uvede v jedné z premiér. Co na pražské mapě divadel nejvíc chybí? A proč je pro něj premiéra jen verzí inscenace? Ptá se Karolína Koubová.

Hubil jsem vosy. Neúspěšně. Teď jsem rád, že se mi to nepovedlo. Kolik pozorování je třeba, aby člověk prohlédl? A kolik času? Vosy se usídlily hned vedle jídelního stolu. Hnízdo si zřídily mezi kameny suché zídky. Lítalo jich čím dál tím víc.

Saša Michailidis se ptá komentátora Seznam Zprávy, spoluzakladatele a moderátora Šťastného pondělí Jindřicha Šídla a reportérky Deníku N v USA Jany Ciglerové. Nejen Spojené státy před časem žily kauzou talk show Jimmyho Kimmela, ve které sehrál svou roli i prezident Donald Trump a jím dosazený federální regulátor. Kimmelova TV show byla dočasně stažena po moderátorových komentářích, které souvisely se smrtí konzervativního aktivisty Charlieho Kirka.

Respektovaný román Krev je jenom voda o patologické atmosféře v jedné rodině se dočkal českého překladu. Jedna z postav má narcistickou, histriónskou a bipolární poruchu a deptá svoje nejbližší. „Postava herečky je vygradovaná do extrému, scenáristika mě vycvičila bez zbytečných omáček táhnout děj dopředu,“ říká ve Vizitce. Co může Čechům přinést četba knihy ve slovenštině? A v čem je kniha Krev je jen voda podle ní očisťující? Ptá se Ondřej Cihlář.

Paralelní děje některých mých cest kopírují potřeštěný životní rytmus, do kterého se občas propadám… Všechno se to děje samo, nemám na to nejmenší vliv, obhajuju se sama před sebou, když pozoruju, co všechno se může stát v jednom dni, dokonce v jednu hodinu na letišti v Nice.

Saša Michailidis se ptá kurátora Signal Space Maria Kunovského a umělce Petra Puflera, zvaného Světlonoš. Pražská Staroměstská tržnice má novou náplň. Vznikl v ní zcela nový typ výstavního prostoru, a to Signal Space. Jde o první stálou galerii digitálního a imerzivního umění v Česku. Děje se tak pod taktovkou Signal Festivalu. Co v galerii uvidíme? Jakou zkušenost máme s vystavováním zmíněného umění?

Ročně mu vychází dvě až tři knihy. Jeho tvůrčím alter egem je František Kotleta, který píše brak s velkým B, u Leoše Kyši je tomu ale jinak. Přiznává, že psaní je pro něj droga. „Novinářská zkušenost mě vede k tomu, nezahlcovat veřejný prostor tím, co není pravda,“ říká ve Vizitce. Budeme při existenci AI ještě potřebovat kreativně komunikovat? Nakolik pro nás zůstane důležitý lidský aspekt, tak zvaný tým „human“? A proč je AI vtěrka? Ptá se Karolína Koubová. (repríza pořadu)

Když byla Fanča malá, chodilo se dvakrát týdně pro mlíko na náves. Maminka měla v jedné ruce modrou smaltovanou konvičku, druhou ruku měla volnou pro Fanču. S hovornými sousedkami čekaly na známý zvuk traktoru, který měl na vlečce pár stříbrných konví, jež o sebe narážely a ohlašovaly příjezd.

Saša Michailidis se ptá vedoucího Literárního archivu Památníku národního písemnictví – Muzea literatury Tomáše Pavlíčka a předsedy Klubu sběratelů autogramů Martina Prose. Od 30. září do 2. října se můžete zajít podívat do Muzea literatury v Praze Bubenči na nově nalezený autentický rukopis Švejka. Jak časté jsou podobně vzácné nálezy v paměťových institucích? A jak se nakládá s takovými objevy na komerční bázi, mezi soukromými sběrateli?

Je členem Umělecké rady divadla Ponec, která se ustavila po turbulentním období, kdy z divadla odešly výrazné osobnosti českého tance. Jak tuto situaci vnímal a jak na ni pohlíží teď? Spoluzaložil soubor NANOHACH, rozvíjel tvorbu Michala Záhory v uskupení PULSAR a nově založil spolu s choreografkou Kateřinou Stupeckou spolek 2VA. „Ke všemu se dá tanečně přistoupit a rozvíjet atmosféru daného tématu,“ doplňuje ve Vizitce.

V září skončila v Rudolfinu výstava o radikální něze, Radical Tenderness: filmy, fotografie, sochy, instalace kolumbijského umělce žijícího v Paříži, Ivána Argote. Vystavit v Rudolfinu něhu je troufalé, novorenesanční stavba působí okázale, navíc je v dobrém i zlém zatížena silnou tradicí: byl zde parlament a sídlí zde národní zlato v podobě České filharmonie.

Saša Michailidis se ptá ředitelky festivalu Den architektury Marcely Steinbachové a kritičky, teoretičky a kurátorky architektury Radomíry Sedlákové. 2. října začne festival Den architektury, letos bude ve znamení ženské perspektivy, tedy postavení architektek v samotném oboru architektury i ve společnosti. Jak se pozice architektek proměňuje s příchodem nových generací v oboru? Které architektky inspirují dnes, nebo ještě dnes, a proč?

Vratislav Brabenec vypráví o cestě do Kanady, o potřebě někam patřit a o podobnosti lidské společnosti s kolonií mravenců.

Ona i její atelier sídlí ve Zlíně. Naposledy se svým týmem získala prestižní ocenění Grand Prix Obce Architektů v kategorii urbanismus za proměnu Tržiště pod Kaštany ve Zlíně. Přiznává, že k prosazení v oboru jí pomohlo to, že dlouho neměla rodinu. „Kvalitní město dělají hlavně lidi a architektura vytváří scénu, ve které se jejich interakce můžou dít,“ říká ve Vizitce.

Před pár dny jsme měli možnost sledovat nejen přímé přenosy z japonského Tokia, kde probíhalo mistrovství světa v atletice, ale i přímý přenos otvírání obálky s posledními slovy prezidenta Masaryka.

Celebruje apoštolský nuncius Mons. Jude Thaddeus Okolo, káže pražský arcibiskup Jan Graubner. Slovem provází Eva Hazdrová Kopecká.

Očekávali příchod tisícileté říše. Věřili v etnickou i národní nadřazenost. Na počátku 30. let minulého století vkládali své naděje do lidového nacionalismu a Adolfa Hitlera. Už o pár let později byli tím samým mužem pronásledováni a téměř zničeni.

S profesorem Martinem C. Putnou procházíme spletitými duchovními dějinami Evropy napříč národy i náboženskými konfesemi.

Poetická a hudební improvizace na dvořákovské motivy. Povídku napsal pro Český rozhlas spisovatel a archivář Michal Šanda.

Saša Michailidis se ptá hostů na Franze režisérky Agnieszky Holland. Snímek velebí Prahu neboli jak najít autentické místo pro natočení dobového filmu. Scény z manželského života ve vltavském Večerním dramatu aneb Ingmar Bergman jako stále aktuální ryzí člověčina. Filmové databáze se stávají sociálními platformami, diskuse jsou toxičtější. A jaké jsou výhody vícejazyčné výchovy a vzdělávání?